Od té doby, co jej máme, se na něm střídají úplně všichni psi. Mláďata si na něj nosí hlodací kosti a nejrůznější hračky, staříci si zase rádi pohoví, jelikož vnitřní výplň není žádný molitan nebo hadr, ale anatomicky se uzpůsobující „jakési kuličky“. Pelech se pod psy neboří, prostě se jakoby utáhne po tom, co si do něj vystelou vlastní dolík. Známe přeci, jak si pes stele. Nejprve se několikrát zatočí do kolečka, pak si případně trochu zahrabe, zase chvíli krouží, než se udělá jamka, do které si pak lehne. Tohle všechno u předchozích pelechů trvalo dlouho, nebo se psi právě prohrabali dovnitř. Tady udělají tak jedno kolečko, teď už ani nehrabou a pelech je, jak ho chtějí a rovnou si lehnou. ... Je fakt, že se na něm i dobře leží. Jenom si člověk třeba loktem vyladí tvar, za záda přihodí polštářek, pod hlavu psa a je „ustláno“. Moji psi jsou tulící a tohle jim úplně vyhovuje. ... Teď už má za sebou pořádné „potýrání“ i od psů, kteří tyto věci ani trochu nešetří. Přesto Sharebag stále nezměnil vlastnosti, ani nevypadá, že by tady na Vlčárech byl tak dlouho. Stačí zase pračka a bude jako nový. A není to nějaká otřepaná reklamní fráze, to tak prostě je. Kdo mne zná, ví totiž že reklamy bytostně nesnáším.
Celý text i s komentáři najdete zde.
Rudolf Desenský
psí psycholog
Mikroazyl Vlčáry
